Eurovolby

L. Ulrych: V éře pražského jara lidé hledali cesty svým snům. Dnes to musíme dělat také

Dnes, kdy si připomínáme 55. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, bychom si měli znovu klást stejné otázky, jaké stály u zrodu pra

Dubčekovo vedení KSČ v roce 1968 přišlo s programem socialismu s lidskou tváří, jenž byl odpovědí na deziluzi z dvaceti let vlády KSČ a budování společenského a ekonomického systému, který měl být humánnější a spravedlivější než liberální kapitalismus západního střihu. Akční program KSČ představoval snahu reformních komunistů znovu navázat na původní ideu osvobození člověka od útlaku, vrátit mu důstojnost zadupanou stalinismem.

Situace roku 1968 není nepodobná té dnešní. Mnoho lidí je zklamáno z polistopadového vývoje, který nerealizoval celou řadu emancipačních příslibů sametové revoluce. Ačkoli životní úroveň roste, nedaří se nám dohnat vyspělé země a překročit stín ekonomiky s nízkou přidanou hodnotou.

Prohlubuje se nerovnost mezi regiony, která je umocněna špatnou hospodářskou politikou a neschopností zajišťovat ve znevýhodněných regionech sociální práva zdejších lidí, mimo jiné adekvátní lékařskou péči. Absence dostupného bydlení, jedné ze základních lidských potřeb, vytváří novodobou formu nesvobody.

Jedním ze slibů listopadu 1989 bylo zajištění sociální spravedlnosti, aby silní, mocní a bohatí nemohli zneužívat slabosti druhých k vlastnímu sebeobohacení. Od devadesátých let to však jde se sociální spravedlností od desíti k pěti, a to zejména v době pravicových vlád. Bohatým se podařilo prolobovat snížení daní o polovinu, zatímco zdanění lidí s podprůměrnými a průměrnými příjmy se zvýšilo.

K zákonům namířeným proti společenské většině se v současném volebním období přidává zvýšení DPH a povinností pro OSVČ, které zatíží více ty malé a střední, zatímco prospěje nejbohatším. Výsledkem je razantní nárůst majetkové a příjmové nerovnosti. Jedno procento nejbohatších vlastní tolik, co celá střední třída dohromady, zatímco deset procent nejbohatších vlastní zhruba sedmdesát až osmdesát procent veškerého majetku. Tuto fresku dokresluje fakt, že mnohé firmy zneužily energetické krize a zvýšením svých marží na úkor spotřebitelů přispěly velkou měrou k nárůstu cen.

V devadesátých letech vznikla novodobá oligarchie, která má prostřednictvím majetku a peněz vůdčí roli při formování politiky. Trvale se tím porušuje demokratická rovnost občanů v ovlivňování věcí veřejných. Prostřednictvím kontroly většiny médií oligarchie formuje veřejné mínění ve svůj prospěch. Školství, místo aby vyrovnávalo šance dětí s různým rodinným zázemím, naopak přispívá k prohlubování nerovností. Konzum se stává náhradou za smysluplný život v éře, kde se jistoty rozpadají. Falešnost cesty nalézání záblesků štěstí ve spotřebě dokazuje nárůst lidí s psychickými potížemi a prodeje antidepresiv.

Pokud v roce 1968 ukončily snahy o reformu systému tanky, dnes ničeho podobného není třeba ‒ banky pošlou své zaměstnance do médií, kde jim přiřknou status „nezaujatých“ odborníků a dají jim prostor, aby donekonečna tvrdili, že žádná alternativa vůči současné politice škrtů není možná.

Naše společnost je téměř po pětatřiceti letech od sametové revoluce zralá na to, aby se zastavila a položila si otázku, kterou si pokládali obyvatelé Československa před pětapadesáti lety: Nesešli jsme z cesty? Skutečně jsme chtěli toto?

Trh s lidskou tváří

Musíme sebrat kuráž a přiznat si, že se od listopadu 1989 podařilo v naší zemí učinit „mnoho dobrého, ale bohužel, nebylo vždycky všechno dobré… prostě rozejít se s tou minulostí, pokud to nebylo dobré,“ užijeme-li slov, která v roce 1968 vyřkl tehdejší předseda parlamentu Josef Smrkovský.

Obrovským problémem je, že vláda a ani současná opozice v Poslanecké sněmovně nemají žádnou konkrétní představu, kam by se měla naše země ubírat. Pokud nechceme, aby se problémy České republiky ještě zhoršovaly, je třeba přijít se skutečnou vizí ‒ říkejme jí třeba „trh s lidskou tváří“.

Po zkušenostech s trhem bez přívlastků vidíme, že nedokáže celou řadu problémů vyřešit a ponechává mnohé ‒ dokonce i základní ‒ potřeby neuspokojené. Trh nemá být cílem sám o sobě, ale nástrojem uspokojování potřeb, a proto nutně potřebuje regulaci.

Je třeba změnit náš daňový systém, ale není třeba objevovat Ameriku. Stačí okopírovat ten rakouský, díky němuž bychom dokázali efektivně snižovat schodky státního rozpočtu, ulehčit život chudým a střední třídě, zatímco bohatí a velké firmy by začaly platit svůj férový podíl na daních.

Ze získaných prostředků bychom mohli začít investovat do rozvoje regionů, zajištovat rovnoměrný rozvoj naší země, investovat do inovací a vývoje. Musíme přitom zajistit, že z automatizace a digitalizace nebudou profitovat jen velké firmy, ale že také obohatí celou společnost, neboť zvýšení produktivity ekonomiky jako celku umožní při zachování výše platů snížit délku pracovní doby. Bohatství se totiž neměří jen výší našeho platu, ale také množství času, který můžeme věnovat našim blízkým a sobě samým.

Součástí tohoto projektu musí být i moderní ochrana spotřebitele, jež bude braná opravdu vážně a dokáže mimo jiné zajistit, že stejné zboží u nás nebude dražší a méně kvalitní než v zahraničí. Musíme umožnit lidem, aby se stali co nejvíce samostatní při generování elektrické energie, aby velcí producenti nemohli zneužívat situace a vydělávat obrovské peníze na náš úkor v období krizí.

Školství je nutné začít vnímat jako rezort, který drží klíče od naší budoucnosti, a reformovat ho do podoby, jež nebude jen sloužit současným ekonomickým potřebám, ale především bude pomáhat žákům, aby světu opravdu porozuměli. V neposlední řadě bude třeba řešit problémy adaptace na změny klimatu, minimalizovat jeho dopady na zdraví lidí a zajistit spravedlivou transformaci ekonomiky.

O tom, co všechno by mělo být součástí reformního programu pro naší zemi, by šlo psát ještě dlouho. V každém případě veškeré snahy musí vést k důstojnému, vůči planetě ohleduplnému životu lidí.

Malý ten, kdo zná jen malý cíl

Tento projekt bude mít bezpochyby řadu odpůrců ‒ ti, kterým sníží privilegia a zisky ze slabosti ostatních, budou vytvářet mocný protitlak vůči reformním snahám zkvalitňujícím život drtivé většině obyvatel. Humanizace naší společnosti je totiž možná jen tehdy, pokud to bude lid, a nikoli velké firmy a oligarchové, kdo bude udávat směr politiky. Nutným předpokladem k tomu bude omezení možností velkého kapitálu financovat politické strany.

Mnoho lidí může namítnout, že takto vytyčená cesta je příliš složitá nebo dokonce radikální. Není tomu tak. Nejradikálnější lidé nejsou ti, kdo chtějí věci měnit, ale ti, kteří tvrdí, že změny nejsou potřeba. Tento alibistický přístup stojí na počátku mnoha našich problémů, ale v případě lidstvem vyvolaných klimatických změn začíná podřezávat větev, na které jako druh sedíme.

Lidstvo ještě nikdy nemělo tolik možností a nástrojů k překonávání svých problémů a zároveň ještě nikdy tolik nevyužívalo tohoto potenciálu k jejich dalšímu prohlubování.

Jiný svět je nejen možný, ale i reálně uskutečnitelný. Musíme však chtít. Jestliže naši předci dokázali o spravedlivější a svobodnější společnosti nejen snít, ale i hledat cesty k jejímu vytvoření, my o to musíme usilovat také ‒ a třeba i lépe.

Problémy naší společnosti a civilizace jako celku nám nedovolují ten luxus, abychom byli minimalisty. Jak řekl Svatopluk Čech: „Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.“

autor je místopředseda Sociální demokratů

článek byl uveřejněný v Deníku Referendum 21. 8. 2023 odkaz zde