Eurovolby

Zbožňujeme štíhlý stát. Doplácíme na to všichni

Komentář místopředsedkyně Sociální demokracie Daniely Ostré byl zveřejněn v Deníku referendum 8. února 2024

Zatímco dál klesá důvěra občanů ve stát, nepřestává zaznívat mantra o nutnosti jeho zeštíhlování. Důsledkem je, že se stát stává čím dál méně funkční. Je na čase začít na něj pohlížet jinak než ideologickou neoliberální optikou.

Před pár dny jsem v ordinaci svého zubaře poslouchala muže a ženu středního věku, kteří si povídali o všemožných strastech. Dostalo se i na politiku. Pán nahlas přečetl „vtip“, který v posledních dnech koluje po českých sociálních sítích. Vypráví o tom, jak lidé sice nebudou mít na léky, zůstanou bez penze, ale náplastí jim bude možnost mít občanský průkaz v mobilu.

Paní se hořce pousmála a odvětila, že aplikace stejně nebude fungovat, načež oba souhlasně zanaříkali, že jde vlastně o záměr, aby si ti „nahoře“ mohli namastit kapsy. Z jejich postoje můžeme vyčíst jistě mnohé, mne v tu chvíli ale napadlo jediné: mají obrovskou nedůvěru ve stát.

Není se čemu divit

Ostatně průzkumy veřejného mínění potvrzují nízkou důvěru jak ve vládu — v prosinci minulého roku pouhých sedmnáct procent —, tak v obě komory parlamentu. Lze se nízké důvěře občanů divit? Poslední roky byly ve znamení selhávání státu v přímém přenosu: nejprve Babišovo chaotické ne-řízení pandemie, pak nulová reakce současné vlády na bezprecedentní pokles životní úrovně občanů.

Abychom s tím mohli něco dělat, musíme otevřeně pojmenovat příčiny neschopnosti státu vybudovat u svých občanů elementární prvky důvěry. Ponechme nyní stranou otázku kvality politické reprezentace, která zajisté hraje významnou roli. Zaměřme se na dlouhodobý a v podstatě strukturální problém České republiky: víra ve fetiš štíhlého státu.

Zápas s mytickým přebujelým státem je v České republice ve srovnání s jinými zeměmi Evropy abnormálně populární. Před volbami v roce 2021 se politické strany, zejména ze současné vládní pětikoalice, předháněly, která slíbí větší škrty v počtu státních zaměstnanců. Poté, co někteří odborníci opakovaně připomněli politikům, že většinu státních zaměstnanců tvoří učitelé, hasiči či policisté, se předvolební proklamace zaměřily primárně na úředníky.

Například koalice Spolu v červenci 2021 v rámci kampaňové vřavy hřímala, že propustí až třináct procent státních úředníků. Padly mimochodem i sliby o nezvyšování žádných daní, kromě digitální — jak to dopadlo, víme. Avšak ani Piráti a Starostové nezůstávali před volbami pozadu slibem, že státní správa „bude skutečně profesionální, stabilní, odpolitizovaná, a přitom štíhlá a pružná“ a že „snižování počtu úředníků nebude chaotické, ale podepřené daty“. Obdobně požadovalo státní dietu před sněmovními volbami i ANO nebo SPD.

Posílit důvěru

Ale abychom politikům nekřivdili. Obsese vyhladovění státu není vlastní pouze našim politickým elitám, ale i velké části ekonomů, novinářů a dalším mediálně exponovaným jedincům. Usadila se u nás již na počátku devadesátých let a dosud společně s dalšími neoliberálními dogmaty dominuje veřejné debatě. Kdokoliv se odváží oponovat názorům o údajně vypaseném státním aparátu a nutnosti redukovat počet zaměstnanců a spravovaných agend, stává se podezřelým.

Přestože, a v tom tkví neúprosný paradox, zahraniční praxe a zejména naše vlastní zkušenost dokládá, jak fetiš štíhlého státu škodí nám všem. Zahlcené pracovnice a pracovníci úřadů práce, kteří pro vlastní mrzké platy mají často sami nárok na dávky, budou těžko vykonávat práci navíc v aktivizaci klientů.

Datoví analytici, ekonomové a další odborné profese berou v korporátní sféře násobky toho, co jim mohou nabídnout státní instituce v rámci svých platových tabulek. Ukázkovým příkladem jsou IT odborníci. Jejich příjem v soukromém sektoru se pohybuje kolem sedmdesáti tisíc a výše. Stát jim může dovolit zaplatit necelých padesát.

Důsledky? Česká republika dlouhodobě nezvládá digitalizaci, což se více jak sto tisíc dětem v této zemi krutě připomnělo v minulých dnech, když selhal systém elektronických přihlášek na střední školy. A nejpikantnější na události je, že s funkčností systému pravděpodobně nepočítali ani ti, kteří za digitalizaci zodpovídají. Jen si připomeňme příspěvek vicepremiéra pro digitalizaci Ivana Bartoše den před spuštěním systému. Nabádal v něm rodiče, aby s podáním vyčkali několik dní, jelikož by systém mohl mít problémy. To lze sice pochopit, nicméně důvěru ve stát to zajisté neposiluje.

Obsese malým státem s levnými zaměstnanci nás dostala do situace, kdy státní organizátor přijímaček si digitalizaci provádí sám na koleni. Bez toho, aniž by sám disponoval kvalifikovanými odborníky, což následně to lepí dohodami o provedení práce a delegováním části úkonů na syna ředitele. Mimochodem je případné, že hodnotícím kritériem veřejného výběrového řízení, než bylo zrušeno, byla nabídnutá cena. K tomu si přidejme šibeniční termíny a pro mne osobně nevysvětlitelnou neúčast Digitální a informační agentury a máte výsledek, který nikoho nemůže překvapit.

Dokud se nevymaníme z nesmyslného přemýšlení o státu a jeho zaměstnancích optikou neoliberalismu — tedy že soukromý sektor vydělává na státní, který jen plýtvá —, budeme nadále svědky selhávání státu, a v důsledku toho narůstající nedůvěry občanů v něj. Nad důsledky si budeme moci zoufat při vysílání dalšího volebního studia s Marcelou Augustovou, až populisté shrábnou většinu mandátů ve Sněmovně. Budeme zase překvapeni, že lidé svými hlasy chtějí zbořit systém, který je zklamává?

V Deníku Referendum najdete text na tomto odkazu.