Tyto evropské volby jsou klíčové. Na straně jedné agresivní Rusko, na straně druhé od Evropy se pomalu odtahující Spojené státy. Do toho sebevědomá Čína a další země, které jsme kdysi pokládali za třetí svět. Uchovat náš životní prostor, udržet si konkurenceschopnost a zároveň obhájit životní styl odvíjející se od silného sociálního modelu, je dnes prvořadé.
Ze všeho nejdůležitější je umět se dívat na chod národního státu i Evropské unie očima lidí, kteří v ní žijí a pracují. Zavést férové podmínky v zaměstnání, dát lidem zaslouženou mzdu a poté i důstojné důchody. Nehnat se jen slepě za ziskem, ale mít na paměti i kvalitu života. Tu nelze oddělit od dobrého vzdělání, kultury nebo zdravé přírody.
Podle Sociální demokracie nesmí být Česko ekonomickou kolonií Západu, respektive tamního soukromého kapitálu. Není možné, aby z České republiky odplouvalo přes 300 miliard dividend. A k tomu další 200 až 300 mld. se odvede pomocí vnitropodnikových služeb.
Z této země takto každý rok se vysaje a zmizí práce za 600 miliard korun. Taková míra odlivu zisku je i ve střední Evropě unikátní. Na to pak doplácí podvyživený státní rozpočet a v konečném důsledku i zdravotnictví, školství nebo dopravní infrastruktura. Podle sociálních demokratů musí být EU pilířem sociálního smíru na našem kontinentu a zárukou rovných příležitostí pro občany všech členských státech.
Občas ten pocit mám, ale zdaleka to není jen vina Unie, ale také české vlády. Podle směrnice EU má být nejnižší výdělek na polovině průměrné hrubé mzdy. Naše vláda ale tlačí minimální mzdu níže a stále prosazuje politiku levné práce. Levná práce tvoří spolu s migrací z Východu a s vládními úvahami o výpovědích ze zaměstnání bez udání důvodu smrtící koktejl.
Problém s kvalitou potravin se postupně zmenšuje a jsem rád, že tomu v předchozím období výrazně pomohla aktivita sociálnědemokratické europoslankyně Olgy Sehnalové. Nyní o to víc potřebujeme, aby stejná kvalita potravin byla za stejnou cenu, aby se český premiér nemusel ztrapňovat nákupy v německém pohraničí.
Pro tehdejší Československo šlo o obrovskou šanci. Měl jsem před očima příklad českých a slovenských hokejistů. Když začali hrát v kanadskoamerické NHL, tak se v nich teprve naplno projevila síla a schopnosti našeho hokeje. Měl jsem představu, že se vrátíme k tradici první republiky coby stabilní, demokratické a vyspělé země. Očekával jsem, že s návratem svobody a demokracie se dočkáme i sbližování mezi Východem a Západem v ekonomické a sociální oblasti.
Volný pohyb osob, zboží a služeb je fajn, ale jestli má Evropská unie být projektem pro všechny Evropany, musí se věnovat také smazávání rozdílů mezi životní úrovní států a lidí. Aby čeští senioři nemuseli smutně hledět na životní úroveň těch německých. Aby čeští zaměstnanci měli důstojnou minimální mzdu, jako je to v jiných vyspělých zemích. Abychom nemuseli co chvíli upozorňovat, že je tu dvojí kvalita potravin.
Vadí mi, že před deseti lety bylo vyrovnávání rozdílu mezi starými a novými členskými státy velké téma. Dnes už po něm neštěkne ani pes. Ale Evropa, ve které se budou státy zásadně lišit ve své životní úrovni, ta sotva může držet pohromadě. Tohle téma musíme vrátit zpět.
Stojíme na prahu druhé studené války. Začíná se nová éra a není vůbec jasné, jakou roli v ní bude Evropská unie hrát. V poslední době jsem o tom hodně přednášel studentům na univerzitě, ale najednou mi začalo připadat, že je pro mě málo o tom jen mluvit. Tak jako první studená válka začala horkou válkou v Koreji, tak dnes válka na Ukrajině zahájila tu druhou studenou, která bude ale jiná, než ta první.
Hodně věcí se poslední dobou mění a stejně tak se bude muset změnit Evropská unie, má-li být schopna chránit své občany. Do popředí se dostávají otázky bezpečnosti a obrany, ale stejně důležité je to, jak bude evropská společnost držet pohromadě.
Důležité nejsou jenom zbraně, ale také jaké je sociální ochrana a životní úroveň lidí. Je přece katastrofální, že mi dnes mladí lidé říkají, že nepočítají s tím, že by se měli tak dobře jako jejich rodiče. Evropské instituce musí sloužit především občanům. V posledních letech se ale nemůžu zbavit dojmu, že větší slovo v ní mají nadnárodní firmy, banky, provozovatelé technologických platforem. Kdo má kapitál a technologie, má i informační moc. To není zdravé.
Obyvatelé EU jsou sužováni jednou krizí za druhou – bezpečnostní, migrační, koronavirovou, energetickou. A kdo už jiný než Sociální demokracie by měl vrátit do středu pozornosti občany a jejich každodenní starosti. Musíme vrátit Evropu lidem.
Samozřejmě že to není jednoduché. Jeden z největších problémů Evropského parlamentu jsou všudypřítomní lobbisté. Největší investiční fondy, největší korporace mají také v Bruselu největší lobbistické kanceláře. Ty mají zhoubný vliv na přijímanou evropskou legislativu. Někdy proměňují schvalovanou legislativu k nepoznání. Vše se řídí zásadou: socializovat náklady a privatizovat zisky. Potkávám se s tím celý život.
Několikrát mne kvůli střetům s vlivnými lidmi tahali po soudech, jako třeba pan Bakala. Člověk musí otevřeně i čelit vulgárním urážkám, kterými mně častoval například i pan Kolář mladší. V politice nesmíte sedět v koutě.
Mám zkušenost z vedení Poslanecké sněmovny i dvou ministerstev. Jako bývalý ministr zahraničí mám dobré kontakty napříč Evropou. Vím, s kým si sjednat schůzku, komu zavolat. Hlavně ale cítím silné zázemí v evropské sociálnědemokratické rodině. Ona vidí situaci podobně jako já a je připravena českým sociálním demokratům v Evropském parlamentu pomoci.
Kdyby do toho Bruselu aspoň vládní politici jezdili, jak mají. Před časem mne doslova vytočilo, když pan Rakušan vynechal schůzku evropských ministrů vnitra k migraci, obchodu s drogami a boji s organizovaným zločinem a místo toho jel na besedu v rámci stranické předvolební kampaně.
První úkol tedy je do Bruselu jezdit, druhý mít tam co říct, k čemuž musíte znát nějaký jazyk a být i tematicky připravený, a třetí umět si tam najít spojence, ať už na základě ideové, nebo regionální blízkosti.
Bez spojenců jste ztracení. Ale ty získáte jen na základě věcné argumentace, jež se musí odvíjet od společných zájmů, ne jen ušlechtilých hodnot. S úrovní dosavadních europoslanců moc spokojený nejsem. Někteří raději vysvětlují, proč něco nejde, místo toho aby se postarali, aby to šlo.
Stále víc, v dobrém i zlém. Zákony, které se projednávají v českém parlamentu, z velké části vycházejí z toho, na čem se dohodneme v Evropě. Vlády ale mají tendenci do nich zasahovat takovým způsobem, že z koně vyrobí velblouda nebo ještě hůř osla.
Nutné je soustředit se hlavně na to, co zvýší životní standard českých občanů. Potřebujeme shodu v přístupu k energetice, zemědělství, změnám klimatu, ale i dostupnosti zdravotní péče. Evropa by měla být soběstačná v potravinách i lécích, neměla by jen mlčky přihlížet, jak nekalá konkurence ze zámoří ničí naše malé a střední podnikatele.
Ještě mne napadá jedno smutné číslo. V Evropské unii jedno procento nejbohatších jedinců vlastní pětadvacet procent veškerého bohatství. U nás stejnému procentu náleží dokonce šestatřicet procent, opět je naše bilance žalostnější. Nikdy nebyl poměr sil mezi prací a kapitálem ve světě tak výhodný pro kapitál jako dnes.
Peníze těch nejbohatších nám diktují podmínky způsobem, který nemá obdoby. A v tom je skryto zásadní ohrožení demokracie. Vzepřít se tomu zvládne sotva jednotlivý stát, ale EU by to mohla dokázat.
V prvé řadě potřebuje spravedlivé daně. Sociální demokraté budou prosazovat vyšší daně pro nejbohatší a daň z mimořádných zisků napříč EU. Jen Evropa nám může zajistit, že nadnárodní korporace budou platit daně i u nás, kde podnikají. Zavedeme daně z finančních spekulací a budeme prosazovat tvrdý postup proti daňovým rájům.
Protože Zelená dohoda v dnešní podobě není lidový, nýbrž byznysový projekt. Správná myšlenka jak reagovat na změnu klimatu byla ukradena bankami a nadnárodními korporacemi. Nejlépe podstatu problému vystihl dopis evropských zemědělcům předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyen. Stojí v něm: Všechna opatření jste udělali bez jakéhokoliv dialogu s námi a bez jakékoliv kalkulace, že jsme schopni to ekonomicky zvládnout.
Kdyby byla Zelená dohoda lidová, zaměřená na běžné Evropany, byla by i její podpora vyšší. Normální by bylo popsat rizika, která změnu klimatu provázejí, a opatření, jimiž musíme zareagovat. Každý by měl vědět, jak moc se nám prodraží, když na změnu klimatu nenajdeme včas odpověď.
Jenže Zelená dohoda připomíná centrálně byrokratický systém plný povolenek a pokut, v němž jsou nejmotivovanější banky. A když rostou ceny povolenek, rostou i ceny výrobků, takže vše v konečném důsledku zaplatí občan. Takhle by to být nemělo. Reálně hrozí, že pokud Zelená dohoda nebude sociálně ohleduplná, tak nebude vůbec.
EU už v mnohém pomohla, díky strukturálním fondům se podařilo mnoho opravit. Druhá věc ale je, jak s evropskými penězi nakládáme. Když šlo o výstavbu penzionů, bazénů nebo rozhleden, jen se po nich zaprášilo. A nezřídka si z nich nenechavci i cosi ulili do vlastních kapes. Neumíme-li hospodařit s „drobnými“, nepřekvapí, když nezvládáme ani větší částky. Premiér Fiala prý kvůli údajně zbytečné byrokracii, odmítl nabídku EU, že nám pro správu eurofondů zaplatí instituci se třemi sty zaměstnanci.
Evropské fondy přitom mohou zásadně pomáhat i domácnostem. Budeme prosazovat jejich využití při výstavbě či rekonstrukci domů a bytů, ale především přímo pro jednotlivé domácnosti, které jsou ohroženy energetickou chudobou. Pokud se ale mám vrátit k pomoci regionům, vždy záleží na tamní politické reprezentaci.
Moravskoslezský kraj měl na ni celkem štěstí. Někde nám ale Evropská unie moc nepomohla, a to je prodej někdejší Nové huti, dnes Liberty Ostrava vlastníkovi, u kterého jsme dokládali, že nemá prostředky na dlouhodobé financování huti. Dnes na tuto krátkozrakost Komise doplácí celé Ostravsko. Výrobu oceli musíme ale v této zemi udržet, protože ocel je stále nenahraditelná a strategicky významná nejen kvůli válečným konfliktům.
Evropa musí být schopna se sama bránit. Donald Trump nám svým způsobem prokázal službu, když řekl, že nechá Rusko, ať s námi dělá, co chce, pokud nechceme dostatečně posilovat svou obranu.
Evropa dnes nemá žádnou jinou volbu než se stát opravdu samostatnou politickou a vojenskou silou. Nemůžeme se stále třást a čekat, jak dopadnou příští volby v USA. Evropské státy musejí začít budovat silný evropský pilíř NATO. Evropskou unii musejí zastupovat schopní politici, formulovat společnou zahraniční politiku a budovat společné vojenské schopnosti. Evropa vydává na obranu značné finanční prostředky, ale vynakládá je velmi neefektivně. Každý stát jede převážně sám na sebe. Do budoucna potřebujeme koordinaci evropského obranného průmyslu. Musíme být schopní definovat své zájmy a připravovat se i na horší varianty vývoje ve světě. I pro Českou republiku je důležité, aby v doplňování své výzbroje maximálně podporovala domácí výrobu. Na příkladu Ukrajiny vidíme, jak je důležité poradit si uprostřed konfliktu vlastními silami.
Obrana naší země nemůže být postavena pouze na nakupování zbraní. Vidíme, že válka na Ukrajině, stejně jako v Izraeli, nemá výhradně vojenské řešení. V obou případech je hlavním úkolem nalezení mírového řešení, které budou ochotny obě strany dlouhodobě respektovat. Evropa se musí snažit do budoucna získat také vlastní diplomatickou váhu, protože ji naléhavě potřebuje, ale bohužel stále nemá. Válka na Ukrajině není jen zkouškou Ukrajiny a její celistvosti, ale je také zároveň velkým testem pro Evropu a Evropskou unii.
Určitě má. Nebo nás má vystrašit, že zašlo slunko a na společné obloze se objevilo pár mraků? Přitom když se v době, kdy u nás vládla Sociální demokracie, změnila vláda v Polsku a moci se ujala strana Právo a spravedlnost, cítil jsem jako povinnost ne vymazat svého polského kolegu v čele resortu zahraniční z mobilu, ale naopak s ním o to intenzivněji jednat, abychom udrželi co nejvíce pojítek mezi námi, přestože jsme každý pocházeli z jiného konce politického spektra.
Mluvit spolu, naslouchat si a tam, kde se rozcházíme, věcně argumentovat se vyplatí vždy. Jistě to vědí i Donald Tusk a Viktor Orbán, kteří se spřátelili už před dlouhými desetiletími. Ve V4 se dnes neshodneme na řešení války na Ukrajině. Nepřeme se, kdo je agresor a kdo oběť, ale jak ze vzniklé situace ven.
Vedle toho je ale řada dalších témat, která nás spojují. Namátkou zmíním migraci, zemědělskou či energetickou politiku nebo evropské debaty o změně způsobu rozhodování v orgánech EU. Stále máme dost lokálních zájmů, při jejichž prosazování se hodí stát bok po boku.
Vůbec se nedivím vystrašeným lidem, kteří se mne bezprostředně po hloupém vládním gestu začali ptát, jestli nehrozí, že se špatné vztahy mezi politiky odrazí i v jejich každodenních životech. Mimořádné vztahy mezi českou a slovenskou vládou nejsou žádný bonus, bonbónek nebo šlehačka na dortu. A už vůbec ne milosrdenství, které bychom poskytovali Slovákům. Na to jsou vazby mezi našimi zeměmi a národy příliš těsné.
Komunikace ministrů má navázat na provázanost našich životů, která se týká nejen zahraniční politiky, ale i ekonomiky, kultury nebo školství. Když jsem byl ministrem, jednali jsme se Slováky často. Řeč nebyla jen o sousedských vztazích, trpělivě jsme též ladili noty před summity EU či NATO. Cílem nebylo se oficiálně na něčem usnášet, ale důkladně konzultovat vše důležité – abychom se nepřekvapovali a tam, kde to jde, i podporovali.
Ani mně se nelíbí některé výroky premiéra Fica na adresu EU, Ruska a Ukrajiny. O to víc bychom ale s ním měli o rozdílných pohledech mluvit. Jenže Fialova vláda dlouhodobě připomíná hodináře opravujícího drhnoucí citlivý strojek kladivem.
V současném světě se vytváří hned několik mocenských center – v USA, v Číně, ale i v Tichomoří okolo uskupení ASEAN. To je pro Evropu nová situace, na kterou musí hledat odpověď. Potřebujeme si ujasnit svoje zájmy a naučit se o ně jednotně mluvit. Nemůžeme pouze spoléhat na to, že americké volby budou mít pro nás dobrý výsledek.
Co se týká obchodu a ekonomiky, nesmíme si hlavně házet byrokratické klacky pod nohy a soustředit se na odvětví, v nichž byla Evropa vždycky silná. Musíme být soběstační v ocelářství, chemickém a farmaceutickém průmyslu i v produkci potravin. Také co se týká obrany, musíme umět stát na vlastních nohách.
Dosud jsme spoléhali především na Američany. Nyní je čas promýšlet a budovat vlastní pozici – velení, výzbroj i logistiku. A když je řeč o východních geopolitických aktérech, nezapomínejme, že na řadu z nich máme jako jedna ze zemí střední a východní Evropy dobré vazby z minulosti. Nebyli jsme kolonizátory, zato mnoho asijských expertů u nás studovalo, s mnoha zeměmi a firmami jsme obchodovali nebo spolupracovali v průmyslu. S východním světem umíme mluvit, aniž bychom mu kázali nebo podlézali. Zvlášť když probíráme společné zájmy. Na nich se vždy snáze hledá shoda než hodnotách, které jsou v různých kulturách odlišné.
Otázky spojené s migrací a integrací uprchlíků jsme dlouhá desetiletí přehlíželi, odkládali a teď se nám to vrací. Vždyť o chudobě, suchu nebo nestabilitě v řadě zemí víme dávno, mnoho jich bohužel pomáhal destabilizovat i Západ.
Ze všech modelů integrace se ukazuje jako nejlepší ten založený na občanský integraci vycházející ze zásady: nemusíš zapomínat na svoji kulturu či víru, ale musíš dodržovat naše normy a pravidla. Nám se takto daří integrace Ukrajinců, Španělé mají zase třeba blíž k Maročanům. Proto jsem přesvědčen, že přístup k migraci by neměl být řízen z jednoho centra.
Evropa se na léta zasekla na jednom migračním paktu a povinné redistribuci lidí, kteří nakonec stejně půjdou, kam chtějí. Když budeme řešení migrace regionalizovat, může se východ Unie soustředit na postsovětský prostor, jih zase na oblast severní Afriky.
Rozhodující slovo v migraci musí mít vždy jednotlivé členské státy, jejichž občanů se osobně dotýká. Válcování menšinových názorů nikam nevede. Kvůli nelegální migraci ale nepřehlížejme migraci legální. Ta nesmí za žádných okolností tlačit na nízkou cenu práce a na snižování sociálních standardů.
Už dnes vidíme, že při současném počtu členů se evropský kolos obtížně řídí, je to náročný proces nalézt shodu. Rozšiřování Evropské unie se ale nebráním, nechci z ní mít uzavřený exkluzivní klub. Musíme si ale ujasnit, že pro všechny kandidáty musí platit stejná pravidla.
Vadí mi, když pro jedny zájemce o členství platí kodaňská kritéria a musí stavět do latě instituce, bojovat s korupcí či posilovat ekonomiku, zatímco druhým se ulevuje z geopolitických důvodů.
Potřebujeme EU silnou a stabilní. Má-li však být stabilní, musí být stabilní země, které ji tvoří. V opačném případě s námi zamává každý otřes v jednotlivých zemích, budeme zranitelní a vydaní na pospas ostatním globálním hráčům.
Pro začátek bychom si měli v EU navzájem víc naslouchat. To zmůže víc než přehlasovávání jedněch druhými nebo nadměrné používání práva veta. Není přece třeba se hroutit z toho, že nemáme na všechno stejný či jednotný názor. Vícerychlostní přístup je realita, která vyplývá už z toho, že někdo v eurozóně se společnou měnou je a někdo není.
Jako zajímavější mi ale přijde vytváření různých zájmových, třeba i regionálních koalic. Kdysi se strašilo evropským superstátem, pak byly reálné obavy z jakého direktoriátu velkých, dnes mi vadí, když jsou peníze plynoucí z EU do národních států používány jako jakási páka nebo i bič na neposlušné. Jistě, dohlížejme na stav demokratického právního státu v jednotlivých zemích, ale nezhušťujme atmosféru zbytečnými sankcemi a tresty, vždyť ty jdou proti všem hezkým slovům o společných hodnotách. Tam, kde to jde, hledejme společná stanoviska, ale ne za cenu potlačování menšinových názorů. Tím bychom Evropu jen rozkládali.
Když je poslanec jen jeden, musí hodně křičet. To umím taky. Přednost ale dávám hledání spojenců. Jsem přesvědčený, že na základních věcech by měla panovat shoda uvnitř české národní reprezentace. Pokud to aspoň trochu jde, hledejme vždy nejmenšího společného jmenovatele, za který se dokážeme v Bruselu a Štrasburku bít společně. Když se nulový dialog na domácí politické scéně přenese i do Evropského parlamentu, zle na to doplatíme všichni.
Druhý typ spojenectví je ideový. Sociální demokracie má jasno, kam patří. Nejen, že je sociálnědemokratický klub v Evropském parlamentu silný, ale také drží pohromadě pevněji než jiné kluby. Všem nám jde o sbližování mezi evropskými státy v sociální oblasti, o práva zaměstnanců, spotřebitelů, postavení seniorů. Jsme ti, kdo dokáží Evropu spojovat, ne rozdělovat.
Samozřejmě, že jsou pro mne důležité i osobní vazby. Spoustu kontaktů mám jako bývalý ministr zahraničí – a vedou do Evropského parlamentu, Evropské komise i národních vlád. Se současnými sociálně demokratickými europoslanci se potkávám už dnes. Nedělá mi problém sjednat si schůzku s eurokomisaři. V tom mi politická minulost pomáhá.
V České republice žiji rád, je to můj domov. Je tu navíc jedna pevná záruka, že se v Bruselu nebo Štrasburku nezašiju. Evropská témata mne zajímají, protože všechna bezprostředně ovlivňují život v naší zemi. Zápas s velkým nadnárodními podniky, technologickými giganty a nemravně bohatými oligarchy musíme vést stejně tak doma jako v Evropské unii. Totéž platí pro prosazování důstojných mezd nebo důchodů. Mnohé záleží na evropské legislativě, mnohé na nastavení evropských fondů, z nichž čerpáme.
Ten podstatný zápas o to, abychom byli evropští i v těch směrech, které zajímají běžné občany, ale musíme sehrát tady doma. Tím spíš bych byl vídán nejen v Evropském parlamentu, ale i tady v Česku, kde Sociální demokracii čeká nemenší kus práce..
Váš oblíbený evropský politik?
Přirozeností mne vždy inspiroval bývalý švédský sociálnědemokratický premiér Olaf Palme. Ale v souvislosti s Evropskou unií mě napadá hlavně Jacques Delors, někdejší několikanásobný francouzský ministr, ale hlavně předseda Evropské komise v letech 1985–1995. Na integraci odvedl obrovský kus práce, byl jí přímo posedlý. Zároveň ale v sobě měl sebereflexi, byl systematik, odmítal zapřahat vůz před koně. Měl jsem s ním možnost několikrát osobně mluvit, takže vím, že neuvažoval černobíle a zamýšlel se nad chybami v evropské integraci. Díky němu jsem pochopil, jak je evropský projekt křehký a nesamozřejmý.
Evropská kniha?
Vědomí konce od Juliana Barnese. Najdete v ní odpovědi na více otázek, než byste čekali.
Evropský film?
Pokud můžu uvést i televizní produkci, tak rozhodně dánský seriál Vláda.
Evropský interpret?
Robert Plant. Líbí se mi, jak je po celý tvůrčí život hudebně nápaditý a jak umí proplouvat mezi žánry.
Oblíbené evropské město?
Berlín. Má spoustu podob a každá je zajímavá.
Oblíbené evropské jídlo?
Středomořská kuchyně, ryby i český králík
Představte si, že stále ještě váhám, zda jít volit v evropských volbách a zda dát hlas právě vás. Máte poslední šanci
mne přesvědčit.
Vadí mi rozevírání nůžek mezi evropským Západem a Východem v sociální a ekonomické oblasti. Trvám na tom, že smyslem našeho členství v EU je ulehčit život lidem, ne výhradně bankám a těm nejbohatším. Sociální ochrana a jistota je základní předpoklad pro naši odolnost i vůči vnějším hrozbám.
Mým cílem je vrátit Evropu zpět lidem – musí vyrábět, investovat a občanům zajišťovat bezpečí, ekonomickou prosperitu a zdravé životní prostředí. Vím, že je to běh na dlouhou trať, ale kdo mne zná, ten ví, že když si něco vezmu do hlavy, jen tak se nevzdám. Svádět politické bitvy umím a ta, kterou je nutné svést na půdě evropských institucí, bude pro naši budoucnost klíčová.
V evropských institucích vzniká zvláštní svět, který stále více ovlivňuje lobby velkých společností a silných hráčů, kteří nejvíce ovlivňují podobu přijímaných pravidel. Neslyším dostatečně v Evropě hlas někoho, kdo by mluvil za občany. Ať už jde o zaměstnanecká práva, boj s daňovými ráji, evropské dotace a další.
Současný parlament působí, jako by boj proti vlivným a mocným vzdal. Teď mají občané ve volbách šanci to změnit. Mám zkušenosti. Budu bojovat za české zájmy. Budu bojovat za zájmy lidí, kteří si dobrý život nemohou jen tak koupit. A budu vždy mít na paměti naši jedinečnou historickou zkušenost.
